Příprava začíná vytvořením modelu objektu / plastiky ve 3D verzi, nejčastěji ze sochařské hlíny (lze použít i polystyren nebo jiné materiály). Model se pak odleje do speciální směsi na bázi sádry, tj. vyrobí se forma s negativním reliéfem uvnitř, ve které se poté sklo taví. Forma se často rozdělí do částí, aby se s ní lépe kvůli hmotnosti manipulovalo, u větších kusů se také armuje, tj, zpevňuje vloženými železnými pruty nebo sítí. Než se vkládá do pece, zbavuje se forma vody. Předem připravené kusy studeného skla se naskládají do vysušené formy, která se pak dlouho (dny, často týdny, někdy i měsíce) zahřívá v peci, až sklo uvnitř začne téct a vyplní všechny, i ty nejdrobnější skuliny uvnitř. V další fázi se postupně teplota snižuje, aby horké sklo uvnitř formy pomalu chladlo, tuhlo, a nakonec i vytvrdlo. Chlazení musí být pozvolné, aby ve skle nenastalo vnitřní pnutí a objekt nakonec nepraskl. Když je chlazení ukončeno, forma se odstraní a vyjmuté sklo se většinou dále upravuje broušením, leštěním, matováním apod. 

Jde o velmi náročnou a drahou technologii, jež vyžaduje velké zkušenosti a praxi, protože každý navržený tvar, druh i barva skla reagují rozdílně a křivka tavení i chlazení se musí pro každé tavení individuálně stanovit. Jako první začali tuto metodu využívat Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová pro návrhy velkých skleněných objektů zasazených do architektury. Jaroslava Brychtová proto v roce 1950 založila realizační základnu – odborné pracoviště Sklo v architektuře v rámci podniku Železnobrodské sklo v Pelechově u Železného Brodu. Od roku 1994 studio Pelechov vede (a dnes i vlastní) jako šéf-designér Zdeněk Lhotský a na zakázku zde mimo své designy s týmem realizuje návrhy jiných výtvarníků. V oboru tavené plastiky patří čeští umělci a designéři ke světové špičce, někteří své objekty taví ve vlastních studiích. ​