MARTINA
SIKOROVÁ
Martina Sikorová, kurátorka a zakladatelka Glaz Bridge, kombinuje své ekonomické vzdělání s odborností v oblasti umění, designu a sklářského řemesla; sklo pro ni představuje zdroj celoživotní fascinace.
Svými zkušenostmi z více než patnáctileté kurátorské činnosti v multifunkčních pražských galerijních prostorech a ze spolupráce s umělci, přináší do svého projektu bohatou paletu zkušeností. Podílela se na organizaci desítek výstav, křtů knih, vzdělávacích a komunitních aktivit, doma i v zahraničí.
V minulosti dlouhodobě rozvíjela mezinárodní obchod a budování holistické beauty značky v rámci lokální distribuční síťě. Tento projekt byl celosvětově sledován a pro svou úspěšnost byl aplikován i v dalších zemích. Jako jedna z prvních členek asociace společensky prospěšných firem se věnovala tématům udržitelnosti projektů.
Kromě své profesní činnosti se Martina věnovala i charitě; například prostřednictvím organizace Girls and Business, která podporovala ženy bez domova Ústav pro matku a dítě i komunitní zahrady. Nyní se díky svému působení v nadačním fondu Arte Bohemien věnuje kulturně sociálním projektům a podpoře umělců.
Aktivně se zapojila do práce v Hospici Dobrého Pastýře, což Martině umožnilo nahlédnout přímo do procesů spojených s přípravou na smrt, odchodem i rozloučením. Prožitky z českého hospicu doplnila návštěva hospisu v indickém Varanasi což ji inspirovalo k propojení funerální tématiky s uměním, převážně se sklem.
Jednou z inspirací pro projekt Glaz Bridge byl i dokument Czech Glas, Quo Vadis? (Miláno 2021), který produkovala a zároveň ji přivedl k myšlence propojit funerální tématiku se sklem, respektive velmi náročnou technikou tavení skla do formy. Od roku 2019 se aktivně angažuje ve zhmotňování své vize a společnost Glaz Bridge založila se záměrem oslovit nové publikum, představit mu svět skla prostřednictvím umělců rozličných oborů. Výsledkem jsou umělecká díla „mobilní hrobky“ a další funerální artefakty. Skrze práci na projektu se zabývá i tématem odchodových rituálů celého světa a prostřednictvím funkčních designových funerálních objektů vyjadřuje úctu k zesnulým.
Mimo pracovní kontext Martina ráda cestuje a objevuje místní kulturních tradice. S tím se pojí i její vášeň pro dokumentární filmy.
GLASS SOUL
PIETAS I.
Fyzický odchod z našeho pozemského života je v naší společnosti téma stojící na okraji zájmu. I přesto, že napříč dějinami je tato osudová událost předmětem všech náboženství a společenstev. S tím souvisí i představy posmrtného života v podání metafyziky, mystiky či esoterismu; kam duše po smrti odchází a v jakých světech setrvává. Ve všech kulturách jsou pohřební rituály zastoupeny v mnoha formách a jejich vyústěním je uložení ostatků zesnulého; pyramidy, antické sarkofágy, katakomby, prosté hroby, rituální obětování bohům či navrácení přírodě. Celý svět zná malé i velké osobní oltáříčky a vzpomínková místa přímo u sebe doma, nebo u cesty. Existují nesčetné pietní desky, stély, jednoduše většina z nás potřebuje jakési fyzické pouto se vzpomínkou na zesnulého.
Na současných hřbitovech bývá zesnulý připomínán prostým křížem, ale také skulpturálními náhrobky, které jsou součástí tzv. funerálního umění. Od konce 19. století, po překonání církevních námitek, přestali být zesnulí pohřbíváni pouze do země a v naprosté většině dochází k jejich zpopelnění; pozůstatky jsou pak uloženy v unifikovaných urnách, které se zpravidla umisťují v kolumbáriích. S tím jde ruku v ruce i úpadek funerálního umění, které po 2. světové válce téměř unifikují přístupy a pohledy jiných kultur a území nás mohou fascinovat, inspirovat a oživit náš osobní i celospolečenský pohled na přípravu, samotný odchod i pietu. V naší knize chceme ukázat právě možnosti zjemnění těchto témat. Chceme ponoukat k tomu, aby se lidé zabývali touto neodmyslitelnou částí života ještě v době plné síly, ulevili tak pozůstalým a umožnili blízkým v těžké chvíli čistě truchlit.
Skupina GlazBridge se rozhodla vyvolat širší diskuzi k problematice funerálního umění. Proto jsem v roce 2022 pod názvem GLASS SOUL / PIETAS I. připravila projekt, jehož záměrem bylo vzdát úctu zesnulým uměleckými prostředky, což v minulosti bývalo zcela běžné. Určující formou je urna - uložiště pro zpopelněné ostatky zesnulého, dopisy, šperky či jiné osobní vzkazy, a nebo také objekt bez jasného obsahu pro zhmotnění osobní vzpomínky a emocí. Za východisko realizace byla zvolena skleněná materie a unikátní tradiční řemeslná technologie tavení skla do formy, která nabízí mnohem širší možnosti než klasické urny obvyklého tvaru.
K realizaci projektu jsem oslovila 21 předních českých umělců z různých oborů. Liší se věkem i svou profesionální zkušeností, působí v oblasti sklářství, sochařství, malířství, architektury, šperku nebo fotografie. Každý umělec tak mohl ze své pozice nabídnout možnost, jak vyjádřit úctu zesnulým. Autoři projektu přinesli zcela nové pohledy a přístup k tvorbě, ohýbali sklářské řemeslo po svém a tím vznikaly zcela unikátní sochy.
Tím, jak umělci pronikali do jiného oboru, odhalovali další vlastnosti umění: schopnost sbližovat různá vyjadřovací média a imaginací rušit hranice mezi stereotypy. Stali jsme se tak svědky příběhu, jak se tradiční tavená plastika v dialogu s fotografií, malbou, kresbou, kovem a šperkařskými technikami stává novým artefaktem a nabývá dalších souvislostí. Autoři se také obraceli k řadě inspirativních kultur z dalších kontinentů. Například Natalie Dufková navrhla bílé kimono inspirované pohřebními rituály Japonska.
V roce 2023 byla dokončena realizace první části unikátního projektu skupiny Glaz Bridge pod názvem GLASS SOUL / PIETAS I. První kolekce byla vystavena v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Přítomná publikace nyní představuje celou vystavenou kolekci uren a poukazuje na významné tradice a umělecká řemesla, přibližuje funerální kulturu domácí i z různých koutů světa. Je tak zároveň unikátním příspěvkem k tématu české sklářské tradice.
Martina Sikorová
zakladatelka Glaz Bridge a kurátorka výstavy